-
Aktuality
„Snažíme se jen dělat lidem radost,“ říká po víc než půl století fungování Dívčího saxofonového orchestru jeho zakladatel Vladimír Schlimbach
Autor: Nikola Synek|6. kvě 2019
Nabídka měsíce
Už před 55 lety založil Vladimír Schlimbach Dívčí saxofonový orchestr, který funguje dodnes. A stále ho vede právě tento energický kapelník, který se i léta po své osmdesátce s nebývalým elánem věnuje hudbě a výchově mladých muzikantských generací. Zajímavější osobnost pro rozhovor, ke kterému jsme se sešli na začátku dubna, bych tak hledal jen stěží. Zajímalo mě ale i co bylo, než slavný „saxofoňák“ začal fungovat. Rozhovor jsem tak začal dotazem: „Pane Shclimbachu, jak jste se vůbec dostal k hudbě Vy?
Už před 55 lety založil Vladimír Schlimbach Dívčí saxofonový orchestr, který funguje dodnes. A stále ho vede právě tento energický kapelník, který se i léta po své osmdesátce s nebývalým elánem věnuje hudbě a výchově mladých muzikantských generací. Zajímavější osobnost pro rozhovor, ke kterému jsme se sešli na začátku dubna, bych tak hledal jen stěží. Zajímalo mě ale i co bylo, než slavný „saxofoňák“ začal fungovat. Rozhovor jsem tak začal dotazem: „Pane Shclimbachu, jak jste se vůbec dostal k hudbě Vy?
Moje rodiště je Lutín u Olomouce a hned naproti nás byl obrovský závod Sigma Lutín a tam měli taky dechovku. Ta každou sobotu zkoušela nebo měla koncert a já u toho nikdy co by dítě jako divák nechyběl. Jako chlapec jsem pak objevoval i hru na saxofon, protože na něj hrál náš soused. Ten mi ho taky půjčoval a pak jsme i sehnali starší, na který jsem se mohl naučit hrát.
Jak se to s Vaším vztahem k hudbě vyvíjelo dál?
Potom různě na školách jsem se už snažil shánět vždy pár spolužáků, abychom taky měli nějakou kapelu. No a vyvrcholení bylo, když jsem už co by učitel působil na svém prvním místě, což bylo gymnázium v Olomouci.
Tam jste měli kopii slavného orchestru Karla Vlacha, že?
Ano (ukazuje na fotografii), to se psal začátek šedesátých let. A tam se k nám hlásila právě i dívenka, která chtěla hrát na saxofon, Zdenička Šnoblová. Napřed jsme ji tam ani moc nechtěli – měla to být kopie toho Vlachova orchestru, kde byli jen samí kluci, ale nakonec jsme ji vzali. A právě vzpomínka na ni mi později vnukla nápad na čistě dívčí saxofonový orchestr. S panem Vlachem jsme se ale i osobně setkali, když už jsme tak po roce s tou kopií jeho orchestru měli různá menší vystoupení.
Jak k tomu došlo?
Orchestr Karla Vlacha v Olomouci a blízkých městech každoročně koncertoval a muzikanti bydleli v hotelu poblíž naší školy. Poprosil jsem tam pana vrchního, když byla kapela u oběda, , aby Vlachovi tu fotku naší kapely ukázal.
Co na to Vlach?
Dostal fotku před sebe na stůl a povídá vrchnímu, kterému onikal: „Voni, kdo jim to dal?“ Vrchní: „No učitel, je támhle v šatně…,“ Vlach: „Zavolaj ho!“ No a pak jsme se domluvili, že přijdou s kapelou na naši školu. Přišli do jednoho a v tělocvičně jsme jim zahráli jejich znělku. Dojalo je to, Karlu Kraugartnerovi šly slzy do očí, když ten stejný orchestr, ale z dětí, viděl. Pak jsem pana Vlacha poprosil a oni si stoupli za děti, podle toho, na co kdo hrál a zahráli nám. To bylo krásné. Krautgartner (vedoucí dechové sekce a saxofonista u Vlacha) pak za námi jezdil pravidelně i se svým vlastním orchestrem. A začala spolupráce. S ním ten náš orchestr pak vystoupil i na Ledeburských terasách (v zahradách Pražského hradu) pro televizi. A také jsme jezdívali hrát už do některých lázní.
V těch hrajete pravidelně s Dívčím saxofonovým orchestrem Luhačovice. Jak tedy došlo k tomu, že jste založil toto uskupení a opustil Olomouc?
Onemocněl mi těžce syn, měl velké dýchací potíže a lékaři nám tehdy řekli, že dělají, co mohou, ale potřebuje změnu prostředí. Podařilo se mi pak sehnat místo uprostřed čisté přírody tady nedaleko ve Vlachovicích poblíž Luhačovic. A tam jsem chtěl samozřejmě udělat také nějakou kapelu a vzpomněl jsem si na onu dívku se saxofonem. A spontánně mě napadlo udělat čistě dívčí saxofonový orchestr. To bylo v roce 1964. Nejprve jsme spolupracovali se slavičínským domem kultury, kde se jim orchestr rozpadl, tak jsme od nich získali i nástroje a měli tam autobus, kterým nás vozili na vystoupení. Po osmi letech se ze mě pak vlastně náhodou stal občan Luhačovic a tak se orchestr dostal sem.
Co Vás přimělo přestěhovat se sem?
Chtěli jsme si ve Vlachovicích odkoupit jako 4 rodiny učitelskou bytovku se 4 byty, abychom měli do budoucna jakousi jistotu a tehdy to bylo podle zákona tak možné. Jenže nám nechtěli vyhovět, tak jsme našli s mojí ženou možnost v Luhačovicích, kde jsme právě koncertovali. Tady mi tehdy řekli, že pokud tu dám takový orchestr dohromady z luhačovických dětí, umožní nám tu podílet se na družstevní výstavbě bytů. Žena se tu pak stala i předsedkyní Bytového družstva Květen.
Co vlachovické děti, které byly v souboru do té doby?
Na ty jsme nezanevřeli, vozili jsme je sem a dali to tu do kupy s dalšími talentovanými dětmi odsud. Ty vlachovické děti, byly přeci z vesnice, tak bylo zajímavé, třeba i jak na nástroje cvičily. Doma denně odpoledne dostali kravku, ať ji jdou pást. Šli s ní na pastvu, kde ji někde přivázali a pak jí k tomu pasení hrály na saxofon. V obci jinak žádná velká možnost zábavy nebyla, tak se pro to ta děvčata nadchla. Měli jsme jednu dobu ale i potíže, když jeden pán chtěl převzít orchestr, který tehdy ještě fungoval pod tím závodním klubem Slavičín, od nichž jsme měli nástroje.
Co se stalo?
První tento muzikant ze Zlína tvrdil, žen udělá takový orchestr přímo ve Slavičíně a vše bude dělat ve volném čase zdarma nadšenecky jako já. Jenže se tomu zpronevěřil. Pak na tamní vedení najednou vyrukoval s tím, že chce měsíčně 1600 korun, což byl tehdy plat šéfkonstruktéra ve fabrice. Tak za mnou pak přišli, a já řekl: „Je mi jasné, proč jdete. Nebudeme to prodlužovat, orchestry spojíme…“ A bylo nás o to víc.
Kolik měl orchestr nejvíce členů?
Kolem 60, teď je to něco přes čtyřicet. Jsou tam děti ze základní školy, střední, vysoké a poslední léta taky devět členek už ve věku maminek. To jsou členky, které se pak po letech do souboru s nadšením vrátily.
Chodily se ty Vaše členky ještě na nástroj učit jinam, nebo jste je učil jen Vy?
Převážnou většinu jsem si vychoval úplně sám, i když jsem nikdy neměl hudební školu a jsem vlastně saxofonista samouk. Jen dvě ze současných členek chodí na ZUŠ, jedna ve Slavičíně, druhá tady, ale na flétnu. Já začínal také děti na školách učit od flétničky, pak se vytřídilo, jestli mají k hudbě vztah, naučily se základy a když je to chytlo, hrály s námi někdy na flétničky při koncertu a po roce a půl přecházely na saxofon. Tak tu býval úplný les saxofonů.
Je známo, že Vás ta aktivita udružuje po léta v kondici. Leckdo by Vám hádal spíš něco po šedesátce a ne, že jste před pár lety už slavil osmdesátiny…
Mě dělá radost, že dělám druhým radost a když jdu spát, že vím, že jsem nikomu nic špatného neudělal. Teď se tu radost zase 18. dubna budeme snažit rozdávat na koncertě v Piešťanech.
Už se Vám letos sezóna tedy rozjela?
To už v lednu, když jsme hráli v Brně na Regiontouru, pak v únoru jsme hráli krátce ve Zlíně na plese Krajského ředitelství Policie ČR. Po Piešťanech nás čekají Teplice, Karlovy Vary a Mariánské Lázně. Pak už to jede, ale nehrajeme o prázdninách, protože by se to těžko přizpůsobovalo, každé dítě jede v jiném termínu někam na tábor nebo na dovolenou s rodiči.
I tak jste už ale hráli všude možně po světě, že?
Navštívili jsme celkem 16 států Evropy. Asi nejzajímavější bylo, když nás starosta Paříže slyšel v Praze, hned nás pozval, abychom koncertovali u nich na pařížské radnici u příležitosti oslav pádu Bastily, tedy oslav francouzské revoluce. Pak nám ale nabídli ještě abychom další týden hráli v městech na pobřeží, tak jsem musel volat rodičům dětí, že jestli souhlasí, pobyt si o týden prodloužíme.
Zmínil jste Prahu. Tam hráváte už 20 let na recepci po slavnostním předávání státních vyznamenání. Jak jste se dostali k vystupování na této akci?
To přišlo postupně. Nejprve došlo k tomu, že jsme v Praze měli hrát a byli jsme takhle na procházce ve městě i s mojí ženou, která mě vždy v koncertování vždycky moc pomáhala. Je tomu bohužel už 8 let, co moje Helenka tento svět opustila. Byli jsme tam tehdy také s vnučkou, která v ochestrua už léta také hraje a pro orchestr by udělala vše. Tehdy byla ale ještě malá, tak jim říkám: „Počkejte na mě půlhodinku v cukrárně.“ A vydal jsem se na velitelství Hradní stráže. To bylo za pana prezidenta Havla a na Hradě se konávaly přísahy vojáků základní vojenské služby. Tak mě napadlo, že bychom mohli zahrát vždycky vojákům, při takové slavnosti, kterou měli přichystanou po přísaze pro ně i s rodinami ve Španělském sále.
Co bylo dál?
Kapelník Hudby hradní stráže se pro to nadchl a říká: „To je nápad! Tak to hned uděláme, zrovna je přísaha!“ Náš orchestr sice hrál v Praze tehdy se skupinou Šlapeto na Václavském náměstí, ale pak jsme hned měli jet domů. Ale Hradní stráž nám obratem zařídila ubytování. Vyklidili nám některé pokoje vojáků, co byli zrovna na stráži. No a tak jsme začali hrávat na Hradě. Vždy se to moc líbilo a děkovali nám. Já, když se nám to povedlo poprvé uskutečnit, jsem radostí vyskočil snad metr vysoko a netušil jsem, že na Hradě budeme hrát tolik let až dodnes.