Janáček byl jeden z mých objevů v době mých konzervatorních studií a byla to vášeň, která je v jeho hudbě ostatně jistě velmi významně zastoupena. Bohužel jeho odkaz pro nás pro houslisty není příliš veliký, ale jeho Houslovou sonátu hraji pravidelně. V Americe je to teď momentálně pro americké publikum velký objev. Každopádně jsem rád, že mám možnost po letech zde v Luhačovicích na Janáčkově festivalu opět vystoupit a velmi se na to těším.

Působíte různě po světě nejen jako věhlasný hudební interpret, ale i jako známý pedagog. Máte u svých studentů vytyčeny nějaké cíle, kam chcete, aby to v hudbě „dotáhli“?

Výuka je určitě polovina mé práce. Na Cleavlandském hudebním institutu mám velkou třídu, kde studuje asi dvacet studentů. Bylo pro mě velkým zážitkem, že někteří se účastnili i soutěží, které proběhly v naší republice, jak na Kociánově soutěži, Bethovenově soutěži i na soutěži Pražského jara. A někteří vyhrávali. Přiletěli přes oceán a měli co dělat s tím časovým posunem, ale dařilo se jim získávat laureátské tituly a to je pro mě velkým zadostiučiněním.

Sám jste v mládí byl v soutěžích úspěšný, třeba v právě v soutěži Pražského jara. Pocházíte z hudební rodiny, ale pokud vím byl jste v mládí hodně i na sport. Ale dědeček byl varhaník, tatínek hrál v kapele… Kdy se rozhodlo o tom hudebním směřování?

Je pravda, že doma v rodině existovala hudební tradice, ale nikdy to nebyla tradice profesionální. Oni všichni různě podomácku muzicírovali, ta tradice z devatenáctého století tam ještě doznívala, ale nikdo se hudbou neživil. A myslím, že ani rodiče příliš nechtěli, abych se touto cestou vydal, protože třeba otec dobře věděl, co to všechno obnáší. Nicméně já jsem se rozhodl poměrně záhy a pak už to zůstalo na celý život.

Učíte v Clevelandu, učil jste v Drážďanech. Jaký je rozdíl mezi výukou houslistů u nás a takto v zahraničí. Zde od útlého věku fungují ZUŠky, dříve Lidové školy umění, na které pak navazuje vše to další, přes různé konzervatoře až po Hudební akademii muzických umění. Jak je to rozdílné v charakteru těch vzdělávacích systému ?

To je na dlouhé povídání. Já myslím zaprvé, že ten systém, který máme v Čechách je na velmi vysoké úrovni. Že produkuje celou řadu mladých vynikajících talentů, které potom postupují dál. Na straně druhé to co se stalo, respektive nestalo na úrovni vysokého školství, pro mě není úplně povzbuzující, protože já jsem nedostal tu možnost tu pracovat. Na druhé straně předseda partajního výboru tam je dosud. Což mi připadá jako rys doby, s kterým se nedá nic dělat. Mně to nakonec pomohlo odstartovat do zahraničí a po dlouholetém zážitku v Německu, kde jsem vstoupil do systému trochu jiného nicméně je od začátku až do konce řízený státem a dotovaný státem. V tom dobrém i zlém je omezovaný státem. Pak jsem se dostal do Spojených států, kde je vše financováno z privátních zdrojů a tomu systému to dává daleko jinou jiskru.

To je asi hodně jiné?

 Teď se ta strategie amerických škol stále více otvírá tomu východnímu světu, protože zejména z Japonska, z Koreje a stále více z Číny tam přichází stále více studentů. Ti jsou nesmírně pracovití a otevření všem novým podnětům. A tak asi vypadá ta budoucnost hudby.

Jako věhlasný houslový virtuos Vy sám máte samozřejmě několik svých nástrojů, na které hrajete, ale máte tuším zapůjčený i nějaký zcela mimořádný z americké nadace, že? Povězte prosím více o houslích, na které hrajete nebo jste hrál…

Měl jsem tu čest už hrát na Guarneriho nástroj z české sbírky hudebních nástrojů, což je už ale také minulost. Mám několik svých nástrojů jako housle Giuseppe Roccy nebo Vuillaumeiovy housle. (Pozn. autora: Rocca i Vuillaume byli významní italští výrobci houslí.) To jsou nástroje z počátku devatenáctého století. Ale dnes tady v Luhačovicích budu hrát na nástroj z roku 1740, postavený velkým italským houslařem Guarnerim. Je to nástroj, který mi zapůjčila nadace Harmony z New Yorku a díky ní mám možnost na ně hrát.

Má z toho člověk velkou radost, když takové housle vezme poprvé do ruky? Užil jste si to při první hře hodně?

Ta legenda je pro mě úplně zázračná. Já jsem někdy na začátku tohoto století se rozhodl, že si koupím nějaký nástroj na úrovni, na kterou budu mít, a prodal jsem byt v Praze a sednul na letadlo a vydal se do New Yorku. Což už pro naši generaci, která nemohla takto běžně cestovat, tak jen ta myšlenka že letíte do New Yorku koupit si takový italský nástroj, je hodně nevšední. To v době, kdy my studovali, by znělo asi tak, jako kdybyste měl letět na Měsíc. Já měl nějaké peníze, nějakou představu a ti prodejci na Manhattanu, kteří už věděli, že nějaký houslista z Východu přiletěl a řekli si to, tak ti mi nabízeli ty nejkrásnější nástroje, jaké si dovedete představit. Já měl takový sešit, tam jsem si o nich vše zapisoval, točila se mi z toho hlava. A během dvou dnů jsem měl šanci hrát asi na 40 vynikajících nástrojů.

Jak to dopadlo?

Bohužel ten nejkrásnější nástroj, který mě naprosto okouzlil,  byl ale v cenové kategorii, na kterou jsem opravdu neměl. A právě to je ten nástroj, na který tu dnes budu hrát. Takže jsem tehdá koupil trochu jiný nástroj, na který také hrávám, ale jel jsem tehdy domů poněkud sklíčený, protože ty nejkrásnější housle zůstaly v Americe. Ale, jak to už někdy v životě chodí, potkal jsem významné přátele, kteří jsou dodnes velmi blízko mně a mému srdci. A ti se rozhodli investovat a tento nástroj koupit. A díky nim a díky této první cestě z roku 2001 tu mám dnes možnost hrát na „Guarnerky“.

Jako virtuos ovládáte na housle množství skladeb, které dokážete hrát zpaměti. Kolik by to dalo dohromady hodin hudby, pokud byste měl zahrát všechno, co znáte?

Taková otázka mi nahání hrůzu, protože by to určitě bylo mnoho hodin hudby. Když byl můj nejstarší syn malý, tak se mě ptal, kolik je not v jednom čtyřminutovém preludiu. A když jsme to počítali, já jsme zjistil, že je tam několik tisíc not. A mě najednou popadla hrůza, co by se stalo, kdyby ta jedna nota se nějak ztratila. Já mám proto na podiu vždy takovou představu, že není důležité myslet na ty jednotlivé noty, na ty jednotlivé minuty, ale že v hudbě je daleko víc důležitá ta komunikace. To napojení na posluchače nebo na celý kosmos a to předávání té energie, která k lidem promlouvá pomocí tónů a nějakého vnitřního pocitu.

Hovořil jste o synovi. Děti máte celkem čtyři, věnuje se někdo z nich hudbě? Jdou ve Vašich šlépějích?

Já mám pocit, že bohudíky ne. U žádného z nich nevznikla taková ta usilovná touha v dětství, že by si chtěli jít za tím cílem se vší energií. A protože vím, co to vše obnáší, i ztrátu soukromí a tak dál a tak dál, tak bych nikoho do toho ani nenutil. Natož vlastní děti. Je mi krásně, když mé děti přijdou na koncert a když se jim to líbí a potom to jdeme společně někam oslavit a jsem rád, že všechny získávají nějaký jiný směr, za kterým si půjdou s plným nasazením.

Vy jste byl v dětství i hodně sportovně založený, že? Když jste teď houslovým virtuosem, jak je to s možností sportu. Ruce jako nástroj obživy a toho velkého umění asi omezují možnost sportovat, nebo nakolik se sportům můžete věnovat?

Musí se dávat hodně pozor, ale zároveň bych řekl, že houslista se musí věnovat sportu, protože jinak by měl potíže. Ta základní houslistova pozice je totiž výsostně nepřirozená, takže je zapotřebí po dlouhém procesu hraní se dát zase do pořádku a sport mi dělá velmi dobře.

Čemu se tedy například věnujete?

Já jsem třeba teď strávil tři týdny na letním festivalu v Meadowmount v New Yorku, který se pořádá u jezera Champlain. To je už nahoře blízko Montrealu, už sousedící s Québeckem, a tam jsou ohromná a krásná jezera, v kterých skoro nikdo neplave, protože je tam ledová voda. A já jsem skoro každý den do toho jezera skočil a dlouho plaval. Ze začátku jsou to takové zážitky, že myslíte, že vypustíte duši. Ale asi po týdnu se na to začnete těšit, protože to s vámi dělá ohromné věci. To je tedy jedna z mých aktivit v rámci kterých se snažím udržovat fit.

V Luhačovicích probíhá pravidelně také Akademie Václava Hudečka, při které tento významný český virtuos pomáhá v rozvoji mladých talentů. Setkal jste se s panem Hudečkem třeba někde při koncertech?

S Václavem Hudečkem jsem se setkal zejména coby s mimořádným talentem mladého houslisty, který zaujímal význačné postavení v hudebním světě, čímž okouzloval mnohé lidi i mne. Na podiu jsme se nikdy nesetkali. A ačkoliv se oba v tomto věku věnujeme pedagogické činnosti, je to určitě trošku něco odlišného, protože je rozdíl s někým pracovat dlouhá léta, nebo se s ním potkat na krátký čas v Luhačovicích. Ta práce má také určitě svůj význam, ale je diametrálně odlišná.

Ještě se zeptám na obligátní otázku, související s Luhačovicemi. Máte vztah k lázním a k léčivým pramenům, jako jsou v Luhačovicích?

Prameny jsem tu zatím neochutnal, ale mám takovou sentimentální vzpomínku z let řekněme konce sedmdesátých a začátku osmdesátých.

Povídejte, prosím!

Ve všech českých a moravských lázních byly pořádány pravidelné koncerty a já ještě jako študák jezdil do lázní hrát. To, že jsem dnes v Luhačovicích po mnoha letech je krásné. Dříve těch koncertů všude bývalo ale daleko více a byly pravidelné. Já vzpomínám, že právě na této aktivitě jsem vyrostl a vážím si toho. Snad každý týden jsme jezdili do nějakých lázní hrát pacientům, kteří se tam samozřejmě střídali, takže každý měsíc tam byli jiní. No a my jsme tam měli tyto koncertní příležitosti.

Ještě nějaké doplnění k lázeňským Luhačovicím?

Naštěstí skoro nechodím k lékaři, protože jsem zatím zdráv a nevím, co je být jako pacient v lázních nebo být nemocný. Ale také tím, že teď dost pobývám v Americe, tak vždy s gustem přijedu do nějakého českého nebo evropského města, kde jsou ty krásné opravdu historické budovy, což prostě v Americe nemají. Tam všechno, co je starší než 40 let, tak je už považováno za historické. Takže jsem se byl včera večer projít po Luhačovicích a velmi si to tu užívám.