Musel jste kvůli roli Husáka nastudovat hodně třeba videozáznamy s ním?
My jsme zkoušeli asi měsíc a půl, ale ona je to trošinku stylizace. Já jsem se spíš snažil nastudovat jeho specifický hlas, ale v zásadě přímo imitování tvoří v té hře jen malé procento. Ono je to velice stylizované, i ta maska. Spíš v té hře nejde o to napodobit Husáka, ale pochopit jeho myšlení a uvažování.
Ve hře je řečena spousta konkrétních věcí z historie, Vy sám jste z generace takzvaných Husákových dětí zrozených za dob normalizace. Jak člověk roli Husáka prožívá, když sám jeho dobu zažil?
V sedmdesátých letech, kdy se přímo hra odehrává, jsem byl ještě malý a spíš si pamatuju osmdesátá léta, kdy jsem dospíval. V ději hry tedy nemůžu příliš vycházet z vlastního prožitku, spíš je nutná určitá znalost historických souvislostí a dějin. I když je to groteska, tak hraji skutečnou postavu našich dějin a člověk musí spíš vědět víc o faktech, než se zabývat osobním prožitkem. Protože jsem byl tehdy dítě, tak pro mě normalizace sedmdesátých let byla dětství a já to v tom věku do deseti let nevnímal tehdy jako nějakou dobu temna. V čem žijeme, mi začalo docházet až o něco později, když přišla osmdesátá léta s obdobím perestrojky.
Nejenže je ve hře na jevišti kladina, na které kromě Čáslavské „cvičí“ i Husák. O přestávce se pro dokreslení atmosféry dokonce rozdávají Husákovy párky a pivo. Kdo na ten zajímavý nápad přišel?
To se musím pochlubit, že jsem vymyslel já. A bylo to proto, že vždycky když jsme zkoušeli monolog, který je na konci první části, tak jsme pak šli po zkoušce na párek a na pivo, na které jsme kvůli tomu monologu nutně dostali chuť. No a potom, když se rozhodovalo, jestli budeme mít přestávku nebo se to bude hrát v tahu, rozhodli jsme se pro tu přestávku. A vychází to časově dobře právě po tom monologu, kde Husák mluví o párku. No a mě napadlo, co kdybychom lidem dali pohoštění – ten párek a pivo. Vlastně je to i zkušenost s tím, že když v monologu mluvíte deset minut o tom, jak jíst párek, prostě na něj dostanete chuť.
Hra je také o politice. Myslíte, že si lidé odnesou z té hry ponaučení do dnešních dnů. Už třeba proto, že na podzim je čekají volby?
Já myslím, že to ponaučení je o tom, že dopad normalizace na současnost je veliký. A ještě řadu let bude trvat, než vliv té absurdity, ve které jsme tehdy v sedmdesátých a osmdesátých letech vyrůstali, tuto společnost opustí. Celá společnost je kvůli té době dosud nějak postižená. Ale nutno říct, že myslím, že na Západě na tom nejsou o moc líp. Já jsem ze Západu docela zklamaný. Oni tam jsou postiženi zase jinými věcmi, ta společnost je pokřivená zase trochu jinak. A demokratická občanská společnost se tak občas opravdu zdá jako nějaká fikce, která snad někde funguje, ale mnohé věci, které se dějí i v demokratické Evropě mají ty znaky absurdní diktatury, těch nařízení z vrchu.
Co konkrétně?
Když to řeknu na rovinu, já jsem dost euroskeptik, takže někdy mě opravdu Evropská unie připadá jako RVHP (Pozn. autora: Rada vzájemné hospodářské pomoci – někdejší smlouvou uskupení států socialistického východního bloku)
Od práce divadelní k televizi. Na obrazovce Vás lidé pravidelně vídají jako moderátora soutěže Co na to Češi. Jste někdy sám překvapen, jaké jsou nejčastější odpovědi Čechů na danou otázku?
To ani ne, spíše mě někdy překvapí, co odpoví jednotliví soutěžící. Odpovědi v tabulce mě tolik nepřekvapují, spíš se mi daří si to pro sebe tipnout s tím, že ono to tam pak je. A ta soutěž sice teď aktuálně v televizi běží, ale já tyto díly točil už v dubnu, tak si nějaké konkrétní příklady teď ani nevybavím. Natočil jsem dodnes už 360 dílů a položil jsem těch otázek opravdu mnoho, protože v každém díle jich zazní pět. Ale bývá to s odpověďmi dost nevyzpytatelné a jiné díl od dílu.
Jste také účastníkem letošního ročníku show Tvoje tvář má známý hlas. Opravdu je ten pořad pro herce tak atraktivní tím, jak se střídají po týdnu nové zajímavé role?
Není to pouze pěvecká soutěž a vy musíte nejen zazpívat někoho jiného, ale také se v něj proměnit. Je to tím pádem opravdu zajímavé a mě „Tvář“ lákala a říkal jsem si, že bych si to chtěl někdy zkusit. Proto mě pak potěšilo, že mě z té soutěže oslovili. Nejprve jsem ale odmítnul, protože jsem byl časově vytížený kvůli natáčení na Slovensku. Vyšli mi ale ve všem natolik vstříc, že jsem nakonec přijal a jsem rád.
Která postava, co jste zatím v Tváři představoval, byla pro Vás největším zážitkem?
Na některých interpretech mě bavila maska, jak mě proměnili, na jiném vystoupení se mi líbila zase ta písnička. Zatím je to ale těžko hodnotit, dokud nemám za sebou celou sérii. Pokaždé je to ale jiné, přitom zběsile rychlé. Čtvrtý díl byl pro mě třeba strašně pěvecky těžký, ale zajímavá figura. Možná nejzajímavější setkání s Pražským výběrem. Když při zkoušce najednou na pár minut přijel Pražský výběr a místo podkresu tam hrál k mému zpěvu naživo Michal Pavlíček, tak to pro mě bylo výjimečné. Tu epizodu jsem si asi nejvíc užil.
Na „Tváři“ spolupracujete také s Martinem Dejdarem. S ním jste zaujal diváky ve skvělém a velmi populárním seriálu Comeback. To určitě potěší opět se u natáčení potkat?
Od té doby už jsme spolupracovali vícekrát, při Tváři se ale ani tolik nepotkáváme, protože ta jeho role je tam spíše symbolická, určitě nic fatálního, vůbec se to nedá srovnávat se seriálem. Ale spolupracuji s ním rád a už to bylo na více projektech.
V Comebacku jste hrál stárnoucího muzikanta, vyhaslou hvězdu. Vy ale i sám skutečně na kytaru hrajete a vystupujete s kapelou, že?
Mám tři roky kapelu Inspektor Kluzó, ale určitě je to trochu jiný žánr, než představovala bývalá popová hvězda v Comebacku.
Kde Vás tu mohou třeba lidé vidět s kapelou? Zamíříte i sem na Zlínsko?
Hráli jsme před časem ve Zlíně, bylo to u vysoké školy v klubu Bamboo. Teď jsme koncerty odložili, poněvadž jsem strašně zaneprázdněný natáčením. Ale v zimě a na jaře bysme měli hodně koncertovat, protože v zimě chceme vydávat první desku. Takže se do tohoto kraje určitě rádi podíváme, třeba i proto, že v tom jmenovaném klubu to mám velmi oblíbené.
