Po devátém kole přeboru kdy jsme se před středečním tréninkem týmu sešli na rozhovor, byla už situace daleko lepší. Ale povídání jsme začali o samotném příchodu nového trenéra.

Kdo Vás vlastně oslovil?
Znám se velmi s panem Červenkou, který je majitelem zlínského fotbalového klubu a tady je předsedou klubu jeho syn a další tu hraje. Tak jsme se domluvili, že bych se tu s tím pokusil na podzim něco udělat.

Jaké jsou tedy cíle?
Dal jsem si cíl během podzimní části nahrát patnáct bodů. Zbývá pět zápasů, tři z nich se budou hrát doma. Pak se uvidí, zda budu jako trenér pokračovat. Ale jak ty body neuhrajeme, tak se hanbou propadnu. Já totiž opravdu nerad prohrávám a vždy jsem se ve fotbale rval o výsledek ze všech sil.

Na co dáváte při trénincích nejvíce důraz, aby to vyšlo...?
Hlavní cíl je nyní to, aby kluci byli lépe psychicky připravení, uklidnit situaci a stmelit kolektiv. Prostě jedna parta, která chce na hřišti uhrát body. Aby se zápasy třeba i trochu vydřely, když na to nebudeme mít tolik fotbalově, jako třeba ve Viganticích. Jinak se s tím z hlediska času nedá víc udělat. To znamená přípravy po tréninkové stránce.

Co je teď největší síla týmu?
Jsou tu hráči, kteří ví o co jde. Mají to v hlavě srovnané. Mají výkonnost na krajský přebor. Umí hrát fotbal a chtějí vyhrávat. Musíte to z nich ale vymáčknout.

Jak jste spokojený se zápasy, které už Luhačovice pod Vaším vedením odehrály?
Ty čtyři zápasy znamenaly dvě výhry a jednou jsme získali bod, ale prohráli na penalty, které podle pravidel v přeboru následují po nerozhodném výsledku po dvou poločasech. Když jsem mužstvo přebíral, měli jsme nula bodů, teď po vítězství nad Rožnovem máme sedm. Dále uvidíme.

Který ze zápasů byl nejvíce podle Vašich představ?
Jsou tu dva póly. Ve Viganticích, to jsme se ještě ani neznali, to hráči na těžkém terénu vydřeli a tak by se mělo přistupovat ke každému utkání. Pak jsme hráli v Provodově, kde to tým naopak psychicky ani takticky nezvládl a takto se tato soutěž hrát nedá. Nejlépe hodnotím poslední vítězné utkání z Rožnovem, který je opravdu kvalitní soupeř, navíc se zkušenými ligovými hráči.

Trénoval jste před pár lety ve Slavičíně, tam jste také přišel jako takový trenér
záchranář, že? Jak to tam dopadlo?
Tam byla záchrana těžká. Kádr a finanční situace klubu nebyla nejlepší. Výsledky v MSFL být prostě dobré nemohly a udržet se tuto ligu nepodařilo. Optimální pro Slavičín je soutěž divize. Pro zkvalitnění a stabilizaci mužstva jsem domluvil hostování hráčů ve Zlína formou farmy, z čehož Slavičín doteď profituje.

Vy jste ale působil i jako hledač talentů, pro slovenské kluby, že?
Ano. Ale to je snazší, než trénování. Jako trenér musíte chodit na tréninky a jezdit na zápasy a sledovat zápasy soupeře. Dáváte fotbalu všechen čas. Jako hledač vhodných hráčů máte třeba tip od jiných lidí z branže a jen se jedete na toho hráče v jeho zápase podívat. Zjišťujete jeho vlastnosti, chování apod.

Nejde se tedy nezeptat: Něco s kádrem tady dělat budete?
Je tu docela dobrá mládež a z dorostu se budeme snažit hráče vytáhnout do A týmu nebo do béčka. Jsou tu ale naštěstí i ti zkušení, kteří tvoří tu kostru týmu. Teď nám také Zlín díky těm vztahům pomohl dvěma hráči při zranění našich a mohli by nám snad pomoci i v budoucnu.

Vy jste prý celkem přísný trenér?
No, moje filozofie je o medu a biči. Jsem hodně impulsivní, tak když mě neposlouchají a nehrají, co jsme domluvili... no padají i silnější výrazy. Nikdy to ale nemyslím špatně, vždy je chci hlavně vyhecovat!

Jak tedy hráče přesvědčit, když se třeba zápas hroutí?
Nikdo nezačne najednou kopat lépe. Musíte je ale vyhecovat, aby byli ochotní jít až na hranici svých možností. Fotbal se hraje na góly a na vítězství a na hřiště si v zápase tým nejde zahrát, ale musí jít vyhrát. Pro vítězství musí udělat všechno.

Jaké největší změny v týmu jste udělal nebo ještě chystáte?
První recept je dobrý trénink, což si myslím, že tu bylo trochu opomenuto. Jak nebyly výsledky, nebyl ani dobrý postoj k zápasům a psychika hráčů byla špatná. A nejde trénovat jednou nebo vůbec a hrát úspěšně krajský přebor. Hodně hráčů je v týdnu mimo Luhačovice kvůli školám či zaměstnání. Trénujeme od teď dvakrát týdně, místo třikrát, ale jde o to, aby
chodili opravdu všichni a potkali jsme se tam. Třeba v Provodově to praktikují bez tréninku, ale tam jsou hráči, kteří mají odehranou řadu utkání v lize nebo dokonce i v lize mistrů.

Jsou různá rozestavení hráčů v poli. To zažité se s Vaším příchodem bude měnit...?
Musíte to hrát hlavně podle toho, jaké máte hráče. Hrajeme to nejjednodušší, 4-4-2, jako se to tu hrálo dosud, tedy na dva hrotové útočníky. Mám nachystanou ale teď i další variantu, kterou možná použijeme. Zkusíme a uvidíme...

Každý trenér to rozestavení i další věci řeší po svém. Kdo je pro Vás taková největší
trenérská špička?
Asi největší idol byl pro mě sir Ferguson, někdejší trenér Manchesteru United. U nás pak bývalý trenér národní reprezentace a velký stratég Brückner. Absolvoval jsem i několik jeho přednášek a různé diskuse s ním a filozofie a strategie, které měl, se mi líbily.

A co vlastně považujete celkově za Váš největší úspěch ve fotbale?
Hrál jsem od dorosteneckého věku za mužské kategorie na Slovensku. Pak jsem byl na vojně v Dukle, no a za Frýdek-Místek jsem hrál tehdejší druhou nejvyšší českou soutěž. Pak jsem studoval a stěhoval se za prací a bytem. Studoval jsem právě také trenérství na FTVS Univerzitě Karlově. Po 89. roce jsem získal dobré pracovní místo a tak jsem i zajímavé nabídky na trénování odmítl.

Máte dvě děti. Ty také sportují?
Kluk hrával divizní fotbal. Zkoušel to i výše. Dcera hrála při studiu VŠ volejbalovou extraligu za Olymp Praha, pak působila v Rakousku a teď je šestý rok volejbalistkou ve Francii. A v plážovém volejbale teď v srpnu získala titul mistryně Francie. Na ni jsem moc pyšný, dosáhla krásného úspěchu. Vraťme se ale k fotbalu.

V Luhačovicích se opět hraje na klasické trávě. Tady se to, myslím, dost řešilo, když bylo hřiště s umělým povrchem, že je to výhoda...
Hřiště s umělkou je určitě dobrý pomocník, když je špatné počasí. Já mám ale dojem, že tady jsou kluci zvyklí na umělku hodně. Teď jsme měli proti Rožnovu možnost zvolit si, jestli tam budeme hrát na umělce nebo na trávě. Říkám jim: „Kluci můžete si vybrat, ale vyberte hřiště na kterém vyhrajete!" Já bych volil spíš trávu, kde bylo hřiště větší a mám klasický povrch raději, ale oni řekli: „Jdeme na umělku!" V duchu jsem skřípal zuby, ale vyhráli. (smích)

Proč nemáte umělý povrch v lásce?
Ona je to větší zátěž na klouby. A odskok míče je trochu jiný. Jen při špatném počasí ideální.

Na umělých površích hraje ale i řada nejznámějších týmů. Který z fotbalových klubů je
Váš nejoblíbenější, ať už náš nebo zahraniční?
Žádný konkrétní nejoblíbenější nemám. Nejsem zapřísáhlý fanoušek, jako někdo, kdo fandí Spartě, někdo Slavii. Mám rád hlavně pěkný útočný fotbal. Fandím těm, kdo se snaží hrát dobrý fotbal, ať už na jakékoliv úrovni. Hraje fotbal pro diváky.

A nejlepší fotbal, co jste viděl naživo?
Třeba pěkné bylo utkání na mistrovství Evropy v Polsku, kde Česko hrálo proti domácím. To jsem viděl, jak pěkně ty Poláky naši břinkli... Jsem členem unie českých fotbalových trenérů, tak mám i přístup k nějakým lístkům a využívám to. Je potřeba se chodit dívat na kvalitní zápasy, když člověk trénuje.

Ervín Haraga
V březnu oslavil 60. narozeniny.
Pochází ze Sidonie.
V mládí hrával kopanou v druhé nejvyšší československé soutěži.
Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově.
Má trenérskou licenci profi UEFA, trénoval už například fotbalisty Slušovic nebo Slavičína.
Je podnikatel, má firmu, která provozuje lékárny.
Poslední 4 roky působil také v politice jako slavičínský zastupitel.
Žije s manželkou ve Slavičíně.
Má dvě dospělé děti. Syn hrával fotbal, dcera hraje na vrcholové úrovni volejbal.