Povídat si budou o slavných filmech a kolezích paní Květy nebo o inscenacích Harold a Maude a Oskar a růžová paní, které společně hrají ve Slováckého divadle. Prostor bude také na společné fotografování a dotazy diváků. Jak paní Květa s oblibou říká: „Já odpovím úplně na všechno!" Diváci, kteří už její besedu zhlédli, ví, že je to pravda.

Začátkem července přijedete do Luhačovic s pořadem vyprávění o divadle i o věcech ze zákulisí. Těšíte se?

Vždycky se těším. Diváci jsou pro mě vším a já jsem ochotná pro ně udělat cokoliv. Ale tohle naše povídání je ještě o něčem jiném. Víte, když jsme začali ve Slováckém divadle hrát Harolda a Maude a národ se dozvěděl, že tam je Pepíček Kubáník, kterého miluji a je mi vším, tak nás začal pronásledovat bulvár a pořád slídil, kde se objevíme. A neustále se ptali: jak jsme se dali dohromady, co o sobě víme, co jsme zažili. A tak jsme si řekli, že než aby si o nás novináři něco vymýšleli, že to lidem přijedeme sami říct.

Máte snad s bulvárem špatné zkušenosti?

Stávají se nám hrozné věci. Když jsme byli spolu s Pepíčkem předloni o prázdninách v Tatrách na dovolené, tak pořád šmejdili a nemohli nic zjistit. Volali dokonce dceři, ale i tu jsme poprosili, aby jim nic neříkala, ať můžeme mít chvíli klid. A víte, co udělali? Jednou večer jí zavolali a řekli, jsem ten den umřela. Je to hnus. Dodnes se nikomu z nás neomluvili.

Tak to je strašné.

A když jsem vloni dostala za milovanou Maude Thálii, tak věděli, že jsem při vyhlašování s Pepíčkem, a už na nás číhali u zadního vchodu Národního divadla, kdy budeme odcházet domů. V pondělí už jsme byli v bulváru.

Takže to není jen veselé povídání?

Život není jenom veselý a náš pořad je o životě.

Pořad je velice úspěšný, kde jste s ním už vystoupili?

Jezdíme po celé Moravě, vždycky nám odněkud zavolají a když oba můžeme, tak přijedeme. Moc rádi za lidmi na takové besedy jezdíme. V Luhačovicích budeme spolu už podruhé, před dvěma lety to bylo moc milé setkání.

Co se o vás tedy diváci všechno dozvědí?

Pepíček mě moc dobře zná, celé večery si vyprávíme, takže zná mnoho historek a vždycky mě nabádá, abych je divákům řekla taky. Tak si povídáme i o kolezích, kamarádech, o rodině, probereme diety Naděnky Konvalinkové, vzpomínáme na pana Wericha, na Mildu Kopeckého, Láďu Menšíka, paní Medřickou a další miláčky. Bývají to moc hezké večery.

A jsou vždycky stejné?

Ale kdepak! Když jsme třeba měli tohle povídání asi před dvěma lety v Kroměříži, tak tam byla paní Procházková, maminka Antonína Procházky, toho dramatika a herce. A před začátkem mi říkala, jak je smutná, že nemá pejska. Tak jsem to celé pojala tak, že jí toho pejska hledám. Vyprávěla jsem třeba o tom, jak jsem měla doma Finečka, to byl pekinéz, strašně rozmazlený, a najednou byl večer zase o něčem jiném.

Dostanou diváci šanci zeptat se na cokoliv sami?

Ano, v druhé polovině večera nám posílají otázky. Odpovím vždycky na všechno.

Co vám takové pořady dávají?

Víte, kdyby nebyli diváci, tak my herci vůbec neexistujeme. Proto vždycky přijíždíme za tím zázrakem diváka a děkujeme všem, kteří za námi přicházejí. Nabíjí nás to, po každém takovém představení jsme plní síly a energie.

Jsou takové večery v něčem jiné, než hra Harold a Maude?

Tak to ano. Harold a Maude ve Slováckém divadle je obřad lásky a života. To je moje a Pepíčkova divadelní bohoslužba, hold našemu životu, tyhle pořady jsou takové posezení, u kterého je nám dobře a u kterého vzpomínáme, co jsme kdy zažili a těšíme se na to, co nás spolu ještě čeká.

Ale vy jste ve Slováckém divadle nastudovali i další hru, ta měla premiéru v lednu.

Jde o příběh s názvem Oskar a růžová paní a je tak nádherný, že si snad ani nezasloužím, abych v něm hrála. Ale i o něm si budeme povídat a snad nám u toho bude dobře. Těšíme se.

(kaj)